Stín života - 1. kapitola

25. srpna 2009 v 11:35 | Miko |  Fan-real
Nevím, co mě to popadlo, ale rozhodla jsem se přidat povídku z real. Asi mi dodala odvahu Neko-chan XD. Nečekejte, že se tady nějak zasmějete a ani upřímně nevím jestli to bude mít happyend nebo ne. Je to hrůzostrašné už jen tím, že je to ode mě a tím víc, že je to kapitolovka (bůh ví jestli ji dopíšu do konce XD)

Úvod

Znáte pohádku o Popelce? Dívce, která nikdy nebyla pro ostatní víc, než služka? Jednou jeji macecha dostala pozvánku na ples, která platila pro všechny dívky z kraje - tedy i pro Popelku.
Ač bylo mnoho nesnází a nikdo Popelce ve štěstí nepřál, dopadlo to tak, že se dala s princem do romady a žili šťastně až do smrti. Ano. Pohádky jsou krásné a většinou končí šťastně. Ale my bychom se měli podívat na realitu. Realitu, která je buď podobná pohádce, nebo úplně jiná...



Útěk


Dívka z havraními vlasy utíkala ulicí směrem domů. Už jí docházel dech, ale bála se zastavit. Nevěděla jestli jsou pořád za ní, neměla však nejmenší chuť to riskovat, a tak sebrala zbytky sil a doběhla ke svému domovu. Konečně rozrazila domovní dveře a ocitla se v bezpečných zdech toho, čemu neříkala domov už dlouho.
Nikdy nebyla nikým oblíbená. Bylo samozřejmostí, že si z ní dělají boxovací pytel nebo živý popelník. Její sestry, její matka, její spolužáci, všichni se na ni dívají jako by byla něco, co sem ani v nejmenším nepatří.
Ona jim to nezazlívala. Věděla, že je to pravda. Ona sem nepatří. Ona už tady nemá být. Místo ní by tady měl stát její otec, který umřel, jak z oblibou říká její matka, jen kvůli ní.
Bylo ji tehdy pět. Milovala, když mohla být s otcem. Jen tehdy se cítila, že má někoho komu na ni zaleží. Její otec dělal vše proto aby jeho malá Yumeko byla šťastná. Jednou se to ale vymklo.
Tehdy pršelo. Pamatuje si to jako by to bylo dnes. Byli zrovna venku a krmili labutě, které klidně plavaly na jezeře. Jezero bylo obklopeno kolem dokola stromy, takže to místo mělo nádech tajemna. Teda tak to aspoň tehdy Yumeko viděla. Najednou blesk uhodil do jednoho ze stromů a začal padat přímu na vystrašenou holčičku. Její otec v posledním okamžiku ji odstrčil na stranu, ale on zůstal uvězněný pod těžkým kmenem. Byl dva týdny v nejlepší nemocnici Japonska. Dva týdny hrál ze smrtí a bohužel prohrál...
Její matka ji neměla ráda už jen proto, že se narodila a po této události ji začala přímo nenávidět. Když se Yumeko jednou zeptala proč jí tak nesnáší, její matka odpověděla:
,,Jsi nechtěné dítě! Neměla ses narodit! Nešla jsem na potrat jenom kvůli tomu, že už bylo pozdě! A pak ses narodila... Ukradla jsi mi ho!!! Ukradla jsi mi Hayateho! Byl pořád jen s tebou! Jeho malá Yumeko! Na mě a tvé sestry si pomalu ani nevzpoměl! Pořád říkal jak jsi zvláštní a jiná. Prostě výjimečná! A pak? Zabila jsi ho!!! Ty zrůdo!!! To ty máš být mrtvá!"
PLESK! Tehdy dostala svou první ránu. Od té doby to následovalo každý den. I za úplné hlouposti, které ani nebyli její vinou.
Její sestry nejsmou o moc lepší. Obě ji nenávidí, protože si myslí, že jim odloudila otce a hlavně proto, že tolik provedla jejich matce. Tedy podle nich.
Když začala chodit do školy, těšila se. Doufala v přátelství, které tam naváže. Že najde někoho. kdo na ni nebude jen křiče a bít ji. Nikdo takový se nenašel. Všichni věděli kdo je a všichni se ztranili, nebo hůř.
V prvních letech to ještě šlo. Jen ji ignorovali. Po příchodu na druhý stupeň už začalo peklo.
Její věci v bahně ona od odpadků nebo svačin, to už bylo na denním pořádku. Když měli její spolužáci náladu, udělali si z ní odpad, který musí být vyhozn nebo kopačák, který je ideálni na kopání mei sebou. Někdy byli až tak ,,milí", že ji doprovodili až domů. S klacky v ruce.
Dnes byl jeden z těch dnů. Yumeko teď už v bezpečí stěn přešla do svého pokoje. Bylo to spíš vyklizený kumbál. Ale pro ni to bylo jediné útočiště. Cítila se tam dobře. Její pokojík obsahoval postel, stů, židli a jednu skříň. Víc by se jí tam ani nevešlo, ale Yumeko to nevdilo.
Usedla ke stolu a otevřela její deník.
,,Dnes žádná změna." Přečetla potichu.
Tento zápis psala každá den už od doby, co uměla psát. Za celou dobu nenašla ani jednoho přítele. Začala se proúadat do hlubin beznaděje.
Najednou jí z rozjímání probudil zvuk domovních dveří. Rychle se zvedla a šla do kuchyně i když měla spíš nutkání znovu utéct. V kuchyni jak čekala, seděla její matka.
,,Vítej doma." Potichu řekla Yumeko a rovnou začala ohřívat oběd. Nečekala odpověď. Tak jako vždycky...


Tak ok první kapitola je za mnou. Je to krátké a blbé. Nevím, co s toho sesmolím. Při nejhorším to zruším. Gratuluji těm, kteří to dočetly až sem!!!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TsukiNeko TsukiNeko | E-mail | Web | 25. srpna 2009 v 12:23 | Reagovat

to je úžasné těším se nadalší kapitolu :)

2 Šikulka Šikulka | Web | 25. srpna 2009 v 19:35 | Reagovat

Ano,ano,souhlasím s TsukiNeko-úžasné :-) a navíc dodávám,zajímavé,úchvatné...doplníš si sama-všechno v kladných sklonech :-)

3 Akaka Akaka | 26. srpna 2009 v 12:57 | Reagovat

Mě se to líbí. Dala bych další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama